Kostel sv. Mikuláše

Kostel je jednolodní stavba pseudorománského slohu, 40m dlouhá, 14m široká a 20m vysoká s půlkruhově ukončeným presbytářem (apsida) a 35m vysokou věží. Na věži kostela jsou v pořadí už třetí zvony. Už v roce 1911 byly zavěšeny na věž zvony ze zbořeného kostela. K těmto zvonům byly pořízeny a 28. října 1911 posvěceny zvony od firmy Hiller z Brna (300kg, 159kg a 84kg). V roce 1917 byly tyto zvony až na umíráček z roku 1763 odebrány pro vojenské účely (19.5. odvezeny tři zvony a 11.8. zbývající dva). V roce 1923 byly pořízeny od firmy Herold z Chomutova nové zvony (610, 310, 170, 130, 31kg). Tyto zvony byly 2.12.1923 posvěceny a v březnu 1942 opět zrekvírovány. Nynější zvony jsou z roku 1947 (656, 373, 209, 139, 44kg) a byly posvěceny 19.10.1947 prelátem Josefem Kratochvílem z Brna. Na věži zůstal také prasklý zvon z roku 1763. K roku 1616 je doložen první známý farář Adam Zeluský (Čelustka?). Současný stav kostela je výsledkem generální opravy z let 1990 až 1993. Při opravě věžního kříže byla v báni nalezena mj. také mince ze 17.století (revers třígroše Františka Dietrichštejna z kroměřížské mincovny – rok 1619). Více o historii farního kostela sv. Mikuláše se dozvíte na oficiálních farních stránkách.

Štengar

Šitbořice se mohou pyšnit minerálním pramenem Štengar. Balneologicky nejdůležitější složkou minerální vody zřídelní struktury je síra (sulfan). Podrobnou analýzou bylo zjištěno, že hmotnostní koncentrace sulfanu v minerální vodě se pohybují v rozsahu 5,50 – 9,50 mg / l H2S. Můžeme tedy říct, že minerální voda zřídelní struktury Šitbořice, reprezentovaná zřídlem Štengar s charakteristickým sirovodíkovým zápachem, náleží mezi nejkvalitnější sirné vody na Moravě.

A co léčí sirný pramen? Sirné koupele působí blahodárně v řadě oblastí. Nejpočetnější skupinou, které můžeme ovlivnit jsou pohybová a kožní onemocnění. Největší úlevu přinášejí sirné koupele lidem, kteří trpí zánětlivými chorobami kloubů (artritis). Jde o bolestivé stavy, které se projevují otoky s omezenou hybností, které mohou někdy vyvrcholit až deformitami kloubů. Choroba většinou napadá malé klouby na horních končetinách, ale postiženy mohou být i klouby kolenní, ramenní, kyčelní a v neposlední řadě také páteř. Síra má také silné účinky na revmatismus mimokloubní a svalový. Lidé, kteří trpí svalovými problémy budou po aplikaci sirné koupele příjemně překvapeni.

Naději u nás naleznou i lidé s nemocnou kůží. Sirná koupel má silný účinek proti lupénce, akné, ekzémům a jiným kožním onemocněním. Obecně mají sirné koupele i svůj preventivní význam.

Hradisko

Jde o narušený reliéf fortifikace na plochém výběžku, který od jihovýchodu vybíhá do středu obce.

Přibližně kosočtverečný tvar ploché ostrožny využilo excentricky posazené sídlo, z jehož jádra zbyl pahorek a východní část okružního příkopu sevřeného valem. Zhruba oválný, 2,5 m vysoký středový pahorek je nahoře 22m dlouhý a 12,5m široký, šířka příkopu kolísá mezi 15 a 20m. Na jihu je krátký, ale výrazný zbytek dalšího příkopu, před nímž asi byla trojúhelná vyvýšenina vstupního objektu, na nějž zřejmě stoupala úboční přístupová cesta od vsi. Na západě z ní zřejmě vycházel vnější okružní val, na východě ji obíhal příkop, který pak před ní vyústil do svahu. Podobné trojúhelné vstupní objekty známe z jiného hrádku Ždánického lesa (Kepkov). Hloubka příkopu (3m) mezi ním a vnitřním valem (další 2m) je udržována díky vestavbě řady vinných sklepů do pozůstalých, sypaných těles opevnění. Sklepy jsou zčásti vestavěny i do centrálního pahorku. Severní a západní část opevnění, kterou v roce 1942 zachytil I. L. Červinka bylo v šedesátých letech srovnáno buldozerem do teras.

K této lokalitě se vztahuje také zpráva z knihy J. Filipa: Keltové ve střední Evropě, kde se píše:

Na Hradisku vykopal J. Hanák při kopání sklípku bronzový náramek, čtyři bronzové kroužky z opasku, bronzovou sponu s volnou patkou a malou tuhovou nádobku. Pravděpodobně šlo o rozrušený keltský hrob.

Jak se dá z dnešního stavu vyčíst, měl hrádek přibližně oválný, od jihovýchodu k severozápadu protáhlý tvar. Pravděpodobně měl jednoduché utváření s jádrem obklopeným příkopem, na východě snad zdvojeným. Pokud však situace není přetvořena opravdu výrazně, je docela možné, že zdvojení příkopu na východě souviselo s přístupovou cestou, která by po tomto úbočí stoupala a byla by tak snadno pod kontrolou obránců hrádku. Vstup však byl téměř jistě od jihovýchodu, kde je před hrádkem patrný trojúhelníkový objekt. Taková situace vstupního objektu není v této oblasti jižní Moravy neobvyklá, například podobné řešení lze najít ve Ždánicích nebo na Kepkově.

Právě v přístupové části je reliéf hrádku nejzachovalejší. Mimo popsaného vstupního objektu je zde z velké části zachovaný val, v celkovém pohledu jeho východní část, výkopem přerušená a částečně pak ještě val pokračuje na jihu. Jeho výška se udržuje především díky sklepům a přístupu k nim a znemožňuje se tak jeho zanesení. Val tak má výšku místy okolo 3m, a díky tomu je znatelná i část příkopu mezi ním a jádrem, široký asi 15m. Jádro má oproti zachovanému příkopu výšku asi 2m, v místech kde byl příkop a val srovnaný do terasy ještě o něco vyšší. Dá se předpokládat, že původní rozměr jádra byl větší, ale dnes má rozměry asi 20 x 15m. Došlo zde i k odkrytí několika hrobů. Lidé bydlící v okolí Hradiska nějaké nálezy učinili, ale svojí nevědomostí zase zničili. Kolem roku 1950 tam prováděl vykopávky šitbořský student historických věd Ladislav Hanák, ale bez úspěchu. Při rozdělování náspů r. 1965 bylo možno v průseku pozorovat, že násyp byl dělán nadvakrát. Našly se i hroby a nádobky, ale vše bylo buldozerem zničeno.

K Hradisku se vztahuje také pověst o raráškovi:

Šitbořice mají název od pana Ješitbora, který sídlil na hradě, dnes už úplně zaniklém. Hrad byl tam, kde je nyní střed osady, domy a zahrady, na okrouhlém kopečku zvaném Hradisko. Byl chráněn palisádovou ohradou. Nyní je na tom místě mnoho sklepů. Šitbořický hrad byl opředen různými pověstmi, z nichž ta o raráškovi zní: Rarášek byl létající stvůra, chrlící oheň. Vypadal prý jako veliká ryba s ohnivým ocasem. Obýval podzemní chodby hradní. Objevoval se v určité měsíce po deváté hodině večer. Obletoval hrad, Zámeček, Domaniny a Rovinku. S hodinou půlnoční se zase vracel do svých skrýší. Byl postrachem všech malých dětí, ale i mnohých dospělých lidí, kteří se zdržovali delší dobu po setmění nablízku Hradiska.

Tak jednou se pozdržel delší dobu v blízkosti Hradiska po klekání jeden soused. Tu za ohromného šumotu vyletěl rarášek. Chrlil oheň z tlamy a zanechával za sebou ohnivou dráhu ve směru k Těšanům, kde zapadl za kopec Strážky. Soused ustrašen, dolekán a uřícen přiběhl domů jako hoch se zprávou, co viděl. Ulehl a dlouho ležel nemocen z toho vidění. A od těch dob se stal rarášek postrachem všech, kteří se zdržovali u Hradiska pozdě večer po klekání. A přece rarášek žádnému nic zlého neudělal.

Větřák

Jedním z hlavních důvodů stavění větrných mlýnů v našem regionu byl nedostatek tekoucí vody, tedy absence vodního pohonu. Mlýny se stavěly na silně větrných místech, kde byl zaručen jejich provoz po většinu roku. Šlo převážně o větrné mlýny beraního typu,kam se také řadil šitbořický větřák, který stál na „Odměrce“ v místech kde se dodnes říká „u větřáku“ na kótě 317 m.n.m.. Toto místo se nalézá ve směru na Diváky blízko družstevního sklepa a vinárny Maryša. Na procházku k „větřáku“ chodili i bratři Mrštíkové pro překrásný výhled do širého kraje od Znojma až za Brno. Dnes na tomto místě stojí vodárna. Původní větřák neznámého stáří roku 1853 vuhořel. O rok později byl byl opraven do podoby jak jej známe z fotografií a obrazů. Větřák sloužil až do třicátých let 20. století. Když byl postaven válcový mlýn na dolním konci vesnice byl větřák využíván jen na šrotování obilí pro dobytek, což se nevyplácelo. To byl jeden z důvodů, proč byl větřák roku 1935 prodán a rozebrán na palivové dřevo.

Jednalo se o dvoupatrovou stavbu čtvercového rázu o půdorysu 5x5m – 5,5x6,2m. Větrný mlýn beraního typu se mohl podle směru větru celý otáčet prostřednictvím vůzku, který se skládá ze svislého sloupku a z vodorovné páky asi 6,5 metru dlouhé, zvané oje nebo ocas. Po otočení mlýna do větrné polohy se oje přivázalo k jednomu z osmi až dvanácti kůlů zaražených po obvodu mlýna. Na tomto typu větrného mlýna bývaly zpravidla 4 lopaty (křídla). Délka lopat je závislá na velikosti mlýna. Při výšce mlýna od 12 do 13 metrů je délka lopaty 8 metrů. Mnoho větrných mlýnů padlo za oběť válkám. Pro svou dominantní polohu a jako orientační body byly často vyhledávaným terčem. Většina z nich skončila nesmyslně podobně jako šitbořický větřák, který jako už téměř nepotřebný byl také prodán a rozebrán na palivové dřevo.